Následující tři publikace představují vynikající úvod do současné etiky.

James Rachels. The Elements of Moral Philosophy.

Rachelsova kniha je srozumitelným úvodem do etiky, který je přístupný všem zájemcům o tuto oblast filosofie a nevyžaduje žádné předběžné znalosti etiky či filosofie. Kniha se stala natolik populární, že vyšla v několika vydáních.

Russ Shafer-Landau. The Fundamentals of Ethics.

Shafer-Landauova publikace se svou strukturou podobá Rachelsovu úvodu do filosofie, jednotlivá témata a etické teorie však probírá do větší hloubky a výborně se tak hodí k prohloubení Rachelsova výkladu.

Mark Timmons. Ethical Theory. An Introduction.

Třebaže se Timmonsova kniha prezentuje jako úvod do morální teorie, jedná se o pokročilejší text, který k opravdovému pochopení předpokládá nějaké předběžné seznámení s etikou. Autor píše velmi srozumitelně, rigorózně a  dobře popisuje současný stav diskuse. Zvláště cenné jsou kapitoly o Kantově etice či morálním partikularismu. Jedinou slabinou této knihy je skutečnost, že se nevěnuje kontraktualismu, velmi vlivné současné morální teorii.

Následující přehled publikací si neklade za úkol být vyčerpávající, měl by však zahrnovat všechna důležitá díla  z oblasti etiky AI a roboetiky.

Jako první publikaci doporučuji knihu Wendella Wallacha a Colina Allena Moral Machines. Teaching Robots Right from Wrong.

Druhý z autorů - Colin Allen - je členem Centra Karla Čapka pro studium hodnot ve vědě a technice. Jedná se o zcela zásadní dílo současné roboetiky, které výraznou měrou přispělo k následující diskusi. Publikace sice vyšla již v roce 2009, takže některé příklady či spekulace ohledně možností AI jsou dnes poněkud zastaralé, etická rovina jejich diskuse je stále aktuální. Autoři zavádějí pojem umělých morálních aktérů (artificial moral agents) - AMAs a ukazují, že posun k plnohodnotnému morálnímu aktérství by měl probíhat po osách autonomie - vnímavost k hodnotám. Autoři rovněž diskutují možnost inkorporace morálních pravidel do jednání AI a robotů: přístupy shora (implementace obecných morálních norem a pravidel odvozování), zdola (učení) a jejich kombinace. Každý vážný zájemce o etiku AI a roboetiku by měl tuto publikaci dobře znát.

Derek Leben. Ethics for Robots. How to Design a Moral Algorithm.

Derek Leben je členem Centra Karla Čapka pro studium hodnot ve vědě a technice. Jeho publikace zřejmě představuje nejnovější příspěvek k problematice etiky AI a roboetiky, vyšla totiž v roce 2019. Autor chápe etiku jako nástroj řešení problému koordinace lidské koexistence ve společnosti, který se opírá o  teorii her. Výsledná normativní teorie, k níž autor dospívá, je formou Rawlsova kontraktualismu, již Leben aplikuje na konkrétní příklady, např. autonomní vozidla v kolizních situacích či autonomní vojenské systému, a snaží se ukázat, že poskytují lepší řešení než konkurenční etické teorie.

Patrick Lin, Keith Abney, George A. Bekey. Robot Ethics. The Ethical and Social Implications of Robotics.

První z editorů této knihy - Patrick Lin - je členem Centra Karla Čapka pro studium hodnot ve vědě a technice. Publikace je souborem zásadních příspěvků k roboetice a vyšla v roce 2012. Obsahuje úvodní statě (co je to etika, metaetika, jaký je vztah mezi etikou, technikou a robotikou) a dále příspěvky zaměřené na konkrétní oblasti roboetiky: vytváření a programování robotů, využití robotů v moderní válce, právní reflexi robotiky, etické, psychické a sociální důsledky využívání sexuálních robotů, nasazení robotů v lékařském a pečovatelském prostředí a také problematiku práv robotů.

Patrick Lin, Ryan Jenkins, Keith Abney. Robot Ethics 2.0. From Autonomous Cars to Artificial Intelligence.

Patrick Lin a Ryan Jenkins jsou členy Centra Karla Čapka pro studium hodnot ve vědě a technice. Úspěch předchozí knihy a stále rostoucí zájem o hodnotovou dimenzi AI a robotiky vedly k publikaci další kolekce zásadních textů. Je rozdělená do čtyř sekcí. V první z nich se příspěvky zaměřují na problém morální a právní odpovědnosti, druhá pojednává o vybraných tématech sociální robotiky, třetí se věnuje aplikacím robotů, od sexuálních robotů přes internet věcí až po nasazení robotů ve válce. Konečně čtvrtá sekce je zaměřená na budoucnost umělé inteligence a etiky.

Michael Anderson, Susan Leigh Anderson. Machine Ethics.

Další kolekce důležitých textů pochází z nakladatelství Cambridge University Press, kde vyšla v roce 2011. Obsahuje velké množství příspěvků, které se zaměřují na teoretičtější aspekty roboetiky (za jakých podmínek můžeme hovořit o umělých morálních aktérech), přístupy k roboetice založené na Asimových třech (či čtyřech) zákonech robotiky, Kantově, deontologické či utilitaristické etice. Společně s předchozími dvěma kolekcemi představuje současnou diskusi v oblasti roboetiky ve všech jejích důležitých, teoretických i aplikovaných aspektech.

Spyros G. Tzafestas. Roboethics. A Navigating Overview.

Pokud si budete dělat rešerši současné literatury z oblasti roboetiky, nepochybně narazíte na tuto publikaci. To je hlavním důvodem, proč ji zařazuji do svého výběru. Nejedná se však o příliš kvalitní příspěvek do diskuse (ještě horší je autorova další kniha An Introduction to Robophilosophy). Na stránkách této knihy nalezneme pouhý přehled názorů jiných autorů, bez jakékoli hlubší diskuse. Přesto může být publikace užitečná jako jakási sbírka názorů, maximálně stručný přehled etických teorií a problémů ve všech oblastech roboetiky.

Na závěr jsem se rozhodl zařadit nejnovější publikaci Davida J. Gunkela Robot Rights, která vyšla koncem roku 2018.

Z této knihy mám rozpačité pocity, podobně jako z autorovy předchozí knihy The Machine Question, kterou jsem do tohoto výběru nezařadil. Jedná se o první systematické pojednání o právech robotů (většina etiky AI a roboetiky se zabývá problémem, jak by se stroje měly chovat vůči lidem), díky čemuž je kniha nepochybně cenná. Autor také velmi dobře popisuje tzv. Hochfeldovy pozice, na které většina autorů píšících o právech robotů zapomíná. Stručně také zmiňuje základní dvě teorie připisování práv. Další stránky monografie jsou však do značné míry pouhým, byť nesmírně důkladným a vyčerpávajícím, přehledem názorů jiných autorů. Pouze poslední část knihy se věnuje tomuto problému systematičtěji a pokouší se přinést vlastní řešení. V každém případě je tato kniha užitečná, neboť po jejím přečtení získáme poměrně dokonalý přehled o současných názorech na práva robotů.

David Černý

Nové video kanálu Akademie věd Zvěd, tentokrát o etice autonomních vozidel: 

„Až 95 % obětí nehod má na svědomí lidská chyba. Ten problém se nachází někde mezi sedadlem a volantem,“ staví Kopecký racionální argument pro co nejrychlejší zavedení dopravních prostředků, které by řídila umělá inteligence. Působí v oboru experimentální filozofie, který mimo jiné pomocí kvantitativních metod pomáhá rozkrývat morální dilemata, která vznikají, když programujeme autonomní řídicí systém.

Vozidla bez řidiče ani v budoucnu nebudou dokonale oddělena od ostatního pohybu na komunikacích, proto je třeba počítat s krizovými situacemi možných kolizí a modelovat jejich ideální řešení. Kopecký a další badatelé z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a Centra Karla Čapka pro výzkum hodnot ve vědě a technologii chtějí svým výzkumem předcházet morální panice, která hrozí při vyloučení řidiče z procesu rozhodování. V rámci studie se ptali, které auto by si lidé radši pořídili.

První možností byl vůz se sobeckým softwarem, který v případě srážky primárně chrání posádku i za cenu větších ztrát na životech ostatních lidí. Druhou volbou altruistické auto, které vypočítá nejmenší možný počet ohrožených osob včetně těch uvnitř vozidla, a třetí možností auto konzervativní, které se nijak nerozhoduje a kalkulaci s lidskými životy neprovádí. „Zhruba 45 % řeklo sobecký, 45 % altruistický a zbylých 10 % ten konzervativní. Ale když jsme se zeptali, kdyby to bylo na první pohled viditelné, kterým typem softwaru je vaše auto vybaveno, tak se z třetiny sobců stali altruisté. Takže ta altruistická volba šla až k nějakým 60 %,“ vysvětluje Kopecký jeden z dílčích výsledků výzkumu, jehož hypotézou byla biologická teorie čestných signálů.

Froněk nedávno pro jeden český start-up navrhnul dobíjecí stanici pro elektromobily, ale budoucnost elektromobility vidí střízlivě.

Samořídicí osobní auta ale nejsou zdaleka jedinou cestou ve vývoji autonomních dopravních prostředků. Mladý designér Tomáš Chludil loni na Vysoké škole uměleckoprůmyslové ve své diplomce zpracoval návrh na tramvaj Urbi pro Prahu v roce 2030. Jeho tramvaj nemá řidiče, čímž se uvolnilo místo s výhledem u předního skla pro cestující. „Když se bavíme o autonomních autech, to jsou prostředky, u kterých je autonomie náročná. Ale u tramvaje je to strašně jednoduché, protože ta jezdí po kolejích,“ říká Tomáš, který se tramvajím věnuje už delší dobu, nejraději ale stejně chodí pěšky.

Michal Froněk, vedoucí ateliéru produktového designu na stejné pražské škole, je naproti tomu milovníkem klasických aut. Vzhledem k množství automobilů a znečištění ale počítá ve městech do budoucna s malými elektromobily. Podle statistik využíváme průměrně jen 1,5 místa v jednom pětimístném automobilu. Froněk nedávno pro jeden český start-up navrhnul dobíjecí stanici pro elektromobily, ale budoucnost elektromobility vidí střízlivě. „Když se dnes podíváte na výrobu baterií, suroviny získáváme třeba v Afganistanu, baterie vyrábíme například v Kanadě a elektromobily v Japonsku, takže když ten elektromobil doputuje až do Evropy, tak je jeho uhlíková stopa poměrně značná, a potom musí hodně dlouho jezdit na elektrickou energii, aby si to zasloužil,“ konstatuje Froněk.

Původně vyšlo na stránkách Radio Wave: https://wave.rozhlas.cz/autonomni-rizeni-jako-moralni-imperativ-proc-se-musime-v-autech-co-nejdrive-7719678?fbclid=IwAR3ZZxdG0VP_WcWf55HGF8RESCCYY9L8T7yPRcWN8T3sgfcms6f9NuFiYrk. Robin Kopecký je interním členem Centra Karla Čapka.