Známý odborník na umělou inteligenci David Levy ve své knize z roku 2007 Láska a sex s roboty předpovídá, že do roku 2050 se roboti díky svým vlastnostem stanou pro nás lidi natolik atraktivními, že se do nich budeme zamilovávat, budeme s nimi žít, budeme s nimi uzavírat sňatky a, samozřejmě, budeme s nimi mít sex. To samozřejmě vyvolává celou řadu etických a jiných otázek, např. Co to vlastně znamená mít s někým sex? Jaký je smysl sexu a za jakých podmínek je sex morálně přípustný? A pokud budou lidé s roboty navazovat intimní vztahy, jaké by mohly být dopady pro složité a křehké předivo vztahů utvářející naši společnost?

Sexuální robot? Co to je?

Jak ukazují dějiny lidské sexuality, využívání různých pomůcek či náhražek našich pohlavních orgánů není ničím novým ani neobvyklým. Např. v roce 2005 oznámili archeologové provádějící výzkum jeskyně Hohle Fels ve Švábské Albě (pohoří na jihu spolkové země Bádensko-Würrtenbersko) nález zhruba dvacet centimetrů dlouhého objektu, který byl díky svému odhadovanému stáří zhruba 28.000 let označený za nejstarší dildo na světě. Již v druhé polovině 19. století se v Paříži vyráběly a za asi tři tisíce franků prodávaly velmi dobré napodobeniny pohlavních orgánů či celých lidských těl, které byly tak sofistikované, že napodobovaly dokonce i sekreci žláz a ejakulaci spermatu. Nikoho z nás proto asi nepřekvapí, že se výsledků rozvoje na poli moderní robotiky chopily také společnosti, kteří se zaměřují na vývoj a výrobu sexuálních robotů. Co to však jsou sexuální roboti?

Sexuální roboti jsou v první řadě roboti. Jak však říká Illah Reza Nourbakhsh z Carnegie College, nikdy se neptejte robotika, co to robot vlastně je; definic je k dispozici celá řada a neexistuje žádná shoda na tom, která z nich je správná. Často se však setkáváme s návrhem George Bekeyho, který v roce 2005 definoval robota jako stroj, který vnímá, myslí a jedná – pomocí svých senzorů vnímá své okolí, dokáže zpracovat informace pocházející ze senzorů, využívat je v nějakých byť i třeba rudimentálních kognitivních procesech a nakonec jednat, i kdyby tímto jednáním měl být třeba jen pohyb po místnosti a vysávání prachu. Tato definice sice není všeobecně přijímaná (někdo považuje za roboty i softwarové agenty, jiní zase požadují, aby robot byl také alespoň v nějaké míře autonomní a schopný pohybu v prostoru), blíží se k ní však tak blízko, že se někdy hovoří o sense-think-act paradigmatu operacionální definice robotů.

Sexuální robot je tedy robot, umělá bytost vytvořená člověkem za poměrně specifickým účelem, který určuje návrh, design a využívání těchto mechanických bytostí. Nejčastěji se hovoří o třech podmínkách, jež musí sexuální roboti splňovat: i) musí se podobat lidem (mužům i ženám), ii) musí mít realistické lidské pohyby, iii) musí disponovat nějakou základní umělou inteligencí. Neplatí však, že by každý sexuální robot musel splňovat první podmínku, mohou získávat podobu zvířat nebo i tvorů uzavřených v hranicích lidské fantazie, nejčastěji se však setkáváme a budeme setkávat se sexboty podobným lidem, zvláště lidem velmi krásným a bohatě obdařeným sexuálně přitažlivými fyzickými vlastnostmi. Existující sexboti – např. společnosti Abbys Creations vyrábějící velmi realistické sexboty RealDoll či společnosti TrueCompanion produkující Roxxxy – ženské sexboty – a Rocky – mužské sexboty – sice disponují určitou umělou inteligencí (např. podle stránek TrueCompany mohou vést základní konverzaci, vyjadřovat svou lásku či cítit lidské doteky), její možnosti jsou zatím velmi omezené. I navzdory svým omezením však usnadňuje zaujetí vůči těmto robotům toho, čemu americký filosof Daniel Dennett říkal intencionální postoj: přisuzování lidských mentálních vlastností a postojů, např. plánů, cílů, pocitů či úmyslů. Zakladatel společnosti Abbys Creations MattMcCulen v roce 2015 v jednom rozhovoru prohlásil, že lidé nebudou mít s jeho produkty pouze sex, budou se do nich zamilovávat, bude jim na nich záležet, budou je zkrátka vnímat jako partnery.

Co je to vlastně sex, natož s robotem?

Sexuální roboti jsou zajímavou ilustrací faktu, že již samotný vývoj a následná existence nějaké formy umělé inteligence vyvolávají důležité etické otázky. Např. v případě vojenských robotů se můžeme oprávněně ptát, zda je morální takové stroje vyvíjet a vyrábět, jejich existence je tedy morálně sporná. Současná diskuse na poli etiky umělé inteligence a roboetiky se nejčastěji zaměřuje na problém regulace chování těchto lidských výtvorů, u některých robotů je však otázka morálnosti jejich účelu neméně důležitá, což platí zvláště, byť ne výlučně, v případě sexbotů. Uvidíme, že na ně zaměřená etická diskuse se nevěnuje ani tak pravidlům jejich chování, aby toto chování bylo eticky korektní a lidem prospěšné, ale spíše kladům a záporům jejich spolu-existence ve složitém předivu lidských společenských vztahů.

Sex můžeme mít s leckým a lecčím, kdybychom ho však chápali takto široce, nevzbuzoval by sex s roboty specifické etické otázky. Vyvolává je snad sex s vibrátorem? V tomto triviálním smyslu samozřejmě sex s roboty mít můžeme, stejně jako mohly mít ženy sex se sochami v rámci religiózního obřadu obětování svého panenství. Nás zde ale zajímá jiný, poněkud bohatší a úžeji vymezené chápání fráze „mít se s“. Když se nad tím totiž zamyslíme, ve skutečnosti s vibrátorem sex mít nemůžeme; jistě, můžeme stimulovat své sexuální orgány a dosáhnout orgasmu, jenže pokud bychom každou takovou aktivitu chápali jako interpretaci výrazu „mít sex s“, potom by masturbace znamenala, že máme homosexuální a incestní sex sami se sebou.

Mark Migotti a Nicole Wyatt proto tvrdí, že idea sexu zahrnuje sdílené aktérství: já mám sex s tebou, pouze pokud ty máš sex se mnou. Sex představuje aktivitu, která nás sjednocuje ve společném aktérství, v němž se přijímáme jako partneři a vzájemně se obohacujeme dobrem, jenž sexuální aktivita přináší (intimita, vyjádření lásky, sdílení rozkoše apod.). S vibrátorem sex mít nemůžeme, protože není naším partnerem a nemůže s námi tuto aktivitu sdílet. U sexuálních robotů tomu tak již dnes být nemusí (navzdor jejich zatím nepříliš rozvinuté umělé inteligenci jim zřejmě budeme přisuzovat lidské charakteristiky), a s rozvojem jejich umělé inteligence je nebudeme více a více považovat za pouhé nástroje, s nimiž vlastně onanujeme, ale za partnery, s nimiž se sjednocujeme ve společném a sdíleném aktu lásky – s nimiž máme sex.

Je zřejmé, že toto vymezení významu fráze „sex s roboty“ eticky relevantní je, stačí si třeba uvědomit, že zatímco používání sexuálních pomůcek nechápeme jako nevěru, sex s roboty se může ocitnout na seznamu věcí, které jako nevěru chápat budeme. Stejně tak je zřejmé, že budeme-li sexuální roboty chápat jako partnery, může mít tento vztah vážné dopady na vnímání sexu obecně, na chápání mezilidských intimních vztahů či roli rodiny v moderní společnosti. Nehodnotíme zde tedy pravidla chování sexbotů; jistě, jsou důležitá, ale pouze od okamžiku, kdy si ujasníme zásadnější etickou otázku: je morálně přípustné, abychom vyvíjeli, vyráběli a využívali sexuální roboty?

Sex s roboty? Proč ne?

Jakým způsobem bychom se mohli v morální rovině pokusit ospravedlnit sex s roboty? Lze se nepochybně odvolat na známu Millův princip újmy, hrající velmi důležitou roli v moderní pluralitní liberální společnosti: pokud mé jednání nepůsobí někomu újmu, můžu si dělat v podstatě co chci, a stát – včetně jeho obyvatel – by to měl respektovat (i kdyby se to někomu nelíbilo). V tomto smyslu rozhodovaly některé americké soudy o homosexuálním intimním životě; jednoduše řečeno, nikomu neubližuje a neměli bychom strkat nos do toho, co lidé ve svých ložnicích dělají. Tato argumentace není však dostatečně silná. Nesnaží se totiž prokázat, že sex s roboty je morálně přípustný či správný, pouze poukazuje na to, že když svým jednáním nikomu neubližujeme, stát by ho neměl regulovat.

Sex se sexboty bude velmi realistický a stane se tak zdrojem mnoha benefitů, jež nám sexuální život přináší. D. G. Blanchflower a A. J. Oswald ve své studii Money, Sex and Happiess zjistili, že pokud zvýšíme frekvenci sexuálních styků z jednou měsíčně na alespoň jednou týdně, budeme se cítit šťastnější, jako kdyby nám zvýšili roční plat o 50.000 dolarů. Pravidelný sex je navíc spojený s udržováním tělesné váhy či jejím snížením, redukcí stresu, snížením tlaku a podporou srdeční činnosti, u mužů se méně často rozvine rakovina prostaty a lépe také spíme. Sex s roboty prostě bude příjemný a prospěšný našemu zdraví; a to je nepochybně důležitý faktor ovlivňující jeho morální přípustnost.

Někteří autoři – např. známý jihoafrický filosof David Benatar – se domnívají, že morálně přípustný sex je pouze takový, který je projevem skutečné lásky. Není úplně snadné této tezi porozumět. Musí být každý pohlavní styk projevem lásky? Taková podmínka je, zdá se mi, příliš silná, vždyť i dva milující se lidé mohou mít někdy sex, který je projevem živočišné vášně a touhy. Možná Benatar myslí, že morálně přípustný sex je pouze takový, který probíhá v rámci páru, jenž se miluje; nemusí tedy, tady a teď, být projevem lásky, musí však být součástí láskyplného vztahu. I kdyby měl Benatar pravdu, vylučoval by jeho argument pouze určité formy sexu s roboty, právě ty, které spíše odpovídají sexu s nějakou sexuální pomůckou. Pokud však budeme robotům přisuzovat lidské vlastnosti – a s rozvojem jejich umělé inteligence to bude stále korektnější – potom se do nich zamilovávat budeme, budeme je chápat jako naše skutečné partnery, kteří nám budou lásku – potvrdí-li se Levyho předpověď – oplácet.

Sex s roboty však můžeme morálně ospravedlnit i jinak. Světová zdravotnická organizace nedávno přijala Deklaraci sexuálních práv, kterou sepsali účastníci 13. Světového sexuologického kongresu v roce 1997. Tato deklarace považuje sexuální práva za základní lidská práva založená na svobodě, důstojnosti a rovnosti všech lidí. Nicméně – a to je důležité – tato práva nejsou dostupná všem, což by mohly změnit právě sexuální roboti.

Uvažme např. situaci lidí, kteří jsou příliš nesmělí, nebo mají komplexy z nedostatku své sexuální zkušenosti, sex v jejich životě proto chybí. Sexuální robot by mohl chybějí dobro sexu a jeho benefitů nahradit, kromě toho by také mohl zvýšit sebevědomí a sexuální dovednosti svého partnera a připravit ho tak na partnerský život s reálným mužem/ženou. Také lidé trpící nějakým postižením, lidé nepovažovaní většinovou společností za dostatečně atraktivní či starší lidé, které smrt připravila o partnera a oni nemají chuť ani sílu hledat si nového, by mohli mít velký prospěch z navázání sexuálního vztahu se sexuálním robotem. Poněkud kontroverznější je situace tzv. sexuálních deviantů. Musíme si však uvědomit, že za svou deviaci nemohou, navíc se vůči nim matka příroda zachovala nesmírně krutě a odsoudila je k celoživotnímu celibátů. Speciální sexboti – v dětské, zvířecí či jiné podobě – by mohly představovat řešení jejich tíživé situace.

Sexuální roboti by však mohli být prospěšní i pro partnery, kteří žijí v jinak spokojeném vztahu, mají však velmi odlišné požadavky na frekvenci milostného aktu. Celá řada studií ukazuje, že tato různá „chuť na sex“ je jedním z nejčastějších důvodů napětí v partnerském vztahu, může vést k nevěře či rozpadu celého vztahu, v každém případě je však zdrojem stresu a snížení kvality lidského života.

Zde se však na chvilku zastavme, abychom si blíže ukázali komplexnost problematiky etického hodnocení sexbotů. Mnozí autoři – např. Neil McArthur – předpokládají, že pokud má jeden z partnerů větší potřebu sexuálního styku, může využívat sexuálního robota. Problém je samozřejmě v tom, že sex s robotem – jak jsme ho definovali – není to samé, jako třeba sex s vibrátorem. Bude druhý partner, s nižší potřebou sexu, chápat jednání svého druha či družky jako nevěru? A pokud ano, nepřinese sex s robotem nakonec více strasti než slasti? Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, nestačí jen přemýšlet a zvažovat různé scénáře, musíme mít k dispozici také nějaká empirická data. V rámci našeho Centra Karla Čapka pro studium hodnot ve vědě a technice proto spouštíme projekt, v jehož rámci bychom rádi potvrdili či vyvrátili naši pracovní hypotézu: čím více budou lidé robotům přisuzovat lidské charakteristiky, tím více budou považovat sex s robotem za nevěru. Možnosti využití sexbotů by se tím zřejmě snížily, stále by ale existovalo nezanedbatelně velké množství lidí, jimž by přinášeli potěšení, slast, pocit vzájemnosti a intimity, a byli by tak pro ně důležitým dobrem obohacujícím jejich život.

Sex s roboty? Opatrné ano

Sex s roboty má samozřejmě i své odpůrce, kterým jsem se v tomto článku nemohl věnovat. Někdo může požadovat, aby sex byl pouze a jedině vyjádřením skutečné lásky, jiní jsou zase přesvědčení, že sex je morálně přípustný pouze v manželství, přičemž si manželství představují jako sjednocení muže a ženy spojené plodivým aktem (roboti zatím děti mít nemohou, ale kdo ví, co nám buducnost přinese), další si zase myslí, že morálně přípustné nejsou ani sexuální pomůcky, natož pak roboti, další autoři se zaměřují na možné negativní důsledky sexu s mechanickými milenci. Tyto námitky samozřejmě musíme brát vážně, myslím si ale, že když srovnáváme benefity spojené se sexem s roboty s možnými negativními důsledky, benefity nakonec přeci jen převáží. Takže: sex s roboty ano, ale pokud by se např. ukázalo, že rozbíjí mezilidské vztahy nebo posiluje sexismus a stereotypy vůči ženám či mužům, budeme muset toto opatrné ano znovu promýšlet a v případě nutnosti revidovat.