Etika a morálka

Není těžké si etiku a morálku splést nebo je dokonce považovat za totéž. Slovo „morálka“ pochází z latinského substantiva mos, moris, které vlastně znamená to samé co řecké slovo éthos. A je pravda, že často mezi těmito slovy nerozlišujeme, hovoříme například o etických teoriích i o morálních teoriích. Navzdory tomu mezi etikou a morálkou existuje velmi důležitý rozdíl. Morálkou většinou rozumíme nějaký systém norem, podle kterého se lidé snaží řídit. Tento systém má celou řadu zdrojů, od evolučního vývoje přes náboženství, kulturu či historii daného společenství. Morálka je tedy v určitém smyslu relativní: morálka jednoho společenství se nějak vyvíjela v čase (například otroctví dnes považujeme za nemorální, ale před nějakou dobou to neplatilo), morálky dvou společenství (ale i dokonce dvou lidí) se mohou více či méně lišit.

Na rozdíl od morálky je etika součást filozofie. Jedná se o vědeckou disciplínu, která zkoumá lidské jednání a hledá teorie jeho správnosti či nesprávnosti a faktorů, které tyto vlastnosti určují. A zabývá se také ctnostmi (neřestmi) a otázkou, jak přispívají k plnohodnotnému lidskému rozvoji a mravnímu jednání. Mnozí zastánci etiky (ale ne všichni) jsou přesvědčení, že zatímco morálka je určitým způsobem nahodilá a její obsahy určuje celá řada faktorů, etika poskytuje teorie správného jednání, které jsou objektivní. Mají tím na mysli,
že pokud nějaká etická teorie identifikuje určitý typ jednání jako nesprávný (např. zotročování, ženskou obřízku či diskriminaci), je skutečně nesprávný bez ohledu na dobu a společenství. Součástí morálního přesvědčení některých lidí je třeba to, že ženská obřízka je správná, etika ale ukazuje, že se musí mýlit. Morální pokrok potom spočívá právě v tom, že se lidská společnost postupně zbavuje nesprávných obsahů svých morálních kodexů a nahrazuje je obsahy prověřenými etickou reflexí.

Etika jen pro lidi?

Z předchozího výkladu se zdá, že etika je o lidech a pro lidi. Není to ale pravda. V první řadě proto, že v dějinách lidského společenství postupně rostlo přesvědčení, že oblast mravního zájmu nemůže být omezena pouze na lidi. Zvířata mohou trpět a neexistuje proto důvod nevěnovat jim patřičnou pozornost v našich etických úvahách. Někteří jdou dokonce tak daleko, že do těchto úvah vpouštějí i rostliny, ekosystémy či dokonce celou planetu. A v posledních několika letech roste počet publikací, které se zamýšlejí nad tím, zda tento rostoucí kruh mravního zájmu nerozšířit i o roboty a systémy umělé inteligence.

Nejde ale jen o rozšiřování morální komunity, tedy třídy bytostí, které musíme v našich etických rozvahách brát v úvahu. Člověk je primárně homo technologicus, jeho přirozenost je spjata s technikou a technikou byla a je utvářena (pomysleme jen na takové věci, jako je oheň, vařená strava, jazyk, knihtisk apod.). My lidé používáme celou řadu prostých i velmi sofistikovaných nástrojů, technických artefaktů. Může se zdát, že pro etiku tím žádný problém nevzniká; z jejího pohledu je asi jedno, jestli něco správného (nesprávného) uděláme holýma rukama nebo pomocí nějakého nástroje. V této perspektivě se může zdát, že role techniky (a mezi technické artefakty řadíme i AI a roboty) je čistě instrumentální. Nebo jinak, technika je morálně neutrální (není ani dobrá, ani špatná), správné či nesprávné je pouze její využívání člověkem.

Tato zjednodušující koncepce techniky má však dnes jen pramálo zastánců. Jistě, je pravda, že lidé mohou použít sekeru k sekání dřeva, ale (bohužel) i k tomu, aby někoho zavraždili. Podle instrumentalismu je to ale člověk a jeho použití sekery, nikoli sekera samotná, kdo může mít dobré i špatné důsledky pro ostatní. Tak jednoduché to ale není. Ukazuje se totiž, že technika morálně neutrální není a dobré i špatné důsledky může mít již samotná existence nějakých technických artefaktů.

Auta nás převážejí z bodu A do bodu B, současně ale mění tvář krajiny a měst a nutí nás přizpůsobovat jim své životy. Mobilní telefony a jejich aplikace umožňují celou řadu forem komunikace, současně ale ovlivňují naše životy, soustředění a pozornost, a redefinují a mění třeba i formy setkávání a interakcí. Žárovka přinesla světlo do našich domácností, kromě toho ale také narušila naše přirozené rytmy spánku a bdění a umožnila unifikaci lidského života (kdy vstáváme, kdy pracujeme, kdy odpočíváme, kdy spíme). Etika techniky se proto soustředí na způsoby, jakými se technické artefakty staví mezi nás a svět, a spoluurčují tak nejen formy našeho vztahování se k němu (v poznání i jednání), ale i kontury lidské přirozenosti (co znamená být člověkem) a pospolitosti. Současná etika se tedy nesoustředí pouze na lidské jednání, ale také na důsledky existence a využívání techniky, včetně systémů umělé inteligence a robotů.

Rozdělení etiky

Současná etika se většinou dělí do čtyř oblastí:

Metaetika je poměrně složitá subdisciplína etiky, kterou se zde naštěstí nemusíme zabývat. Postačí jen vědět, že se věnuje jazyku etiky a klade si otázky jako „mají výroky etiky pravdivostní hodnotu?“, „existují morální vlastnosti?“, „jak poznáváme morální vlastnosti?“ apod. Normativní etika je teoretickým jádrem etiky a zabývá se tvorbou etických teorií, tj. teorií správnosti a nesprávnosti a faktorů, které tyto vlastnosti ovlivňují. Deskriptivní etika popisuje morálku a konečně aplikovaná etika se pokouší aplikovat teoretické etické poznání na vybrané třídy problémů, například etika životního prostředí, etika klimatické změny, práv zvířat, medicíny, výzkumu či techniky.

Etika umělé inteligence

 Umělá inteligence ve svých různých podobách je takřka všudypřítomná a dobývá se do všech oblastí lidské existence. Někteří autoři ji proto přirovnávají k objevu a využívání elektřiny, jiní o ní hovoří jako o ohromné vlně, která se postupně přelévá celou lidskou společností. Pozitivní potenciál AI je jednoduše ohromující: může prudce urychlit vědeckotechnický pokrok, generovat blahobyt, výrazně zlepšit kvalitu i délku lidského života. Mnozí autoři se ale obávají, že tato pozitiva mohou být snadno převážena negativy. AI může být dobrý sluha, ale velmi špatný pán. Nemusíme si hned myslet, že nás AI z nějakého důvodu vyhubí. Elektřina je také prakticky všudypřítomná, a kdyby došlo k jejímu delšímu globálnímu výpadku, byla by naše civilizace v ohrožení. Podobně všudypřítomná začíná být i AI, a pokud by její rozhodování nebylo v souladu s lidskými hodnotami, měli bychom velký problém.

V posledních letech se proto nepřekvapivě dostala do popředí zájmu odborníků etika AI, kterou můžeme chápat jako aplikovanou etiku, tj. snahu vztáhnout etické teorie na systémy AI, jejich existenci, rozhodování, jednání a využívání lidmi. Hlavním cílem etiky AI je vytvořit normativní (závazný) rámec regulace AI, aby sloužila ve prospěch lidí, společnosti i životního prostředí.

Etika AI. Ale jaká etika?

Již staří Řekové si velmi dobře uvědomovali, že etika je disciplína z povahy svého objektu zájmu velmi nesnadná. Soustřeďuje se totiž na nesmírně komplexní a těžko předvídatelnou oblast: lidské jednání, lidskou společnost a lidské výtvory. Není proto překvapivé, že etika – akademická disciplína – není zcela jednotná. Existuje několik hlavních etických teorií, které mají celou řadu variant. Mnohdy se na závěrech shodují, často ale také ne, kromě toho nabízejí jiná vysvětlení pro to, že nějaké jednání je či není správné nebo nesprávné. A v etice, která si klade za cíl regulovat jednání lidí i strojů, jsou závěry stejně důležité jako důvody, které k nim vedou. Etika nedisponuje stejnou vědeckou metodologií jako přírodní vědy, nemá k dispozici smyslově vnímatelnou realitu, která by mohla být východiskem jejího zkoumání a poskytovala jejím závěrům empirické verifikátory (či falsifikátory). Kvalita a přijatelnost etických teorií a jejich závěrů stojí a padá s kvalitou argumentů a důvodů.

Aplikovaná etika aplikuje etické teorie na určité oblasti. Chceme-li se zabývat etikou AI, musíme mít k dispozici nějakou etickou teorii a dobré poznání dané oblasti (AI). Jaká by to ale měla být? Snad každý etik se drží nějaké etické teorie, kterou považuje za lepší než ostatní, my zde ale stojíme před praktickou výzvou. AI a její systémy jsou již mezi námi a ovlivňují naše životy. Její pozitivní i negativní potenciál je ohromující a my lidé nemůžeme složit ruce do klína a čekat, jak se věci vyvrbí. Musíme být proaktivní a AI regulovat, aby nám prospívala a abychom eliminovali její negativní potenciál či ho alespoň snížili na rozumnou a tolerovatelnou hranici.

Nebudu se zde proto zabývat etikou AI v celé její šíři, nebudu zde popisovat všechny možné etické přístupy ani současný stav odborné diskuze, dokonce se ani nepokusím předložit svou preferovanou etickou teorii a aplikovat ji na AI. Mé záměry jsou mnohem skromnější a praktičtější. V celé řadě národních i mezinárodních dokumentů zabývajících se etikou a regulací AI se prosadil určitý přístup k ní. Představím ho zde a ukážu, jak jej lze využít například společnostmi, které hledají normativní východiska pro tvorbu etických kodexů a vnitřních firemních politik.

Tři základní pilíře

Zkusme se na chvilku vžít do role odborníka, který je pověřený vytvořením základního konceptuálního a normativního rámce pro regulaci AI. Jak by měl postupovat a jaké poznatky, koncepty a teorie bude pro svou činnost potřebovat? Úplným minimem je mít k dispozici nějakou základní teoretickou jednotící koncepci, prakticky aplikovatelné etické principy a samozřejmě také nějakou metodologii:

Základní teoretická koncepce

Za základní jednotící teoretickou koncepci můžeme považovat důvěryhodnou umělou inteligenci. Definovat důvěryhodnost není jednoduché. Jedná se o komplexní pojem, který zahrnuje celou řadu složek, například integritu, spolehlivost či transparentnost. Někdo (nebo něco) je pro nás důvěryhodné, pokud se chová eticky správně, konzistentně, ve shodě se svými sliby a předsevzetími, jednoduše někdo, komu můžeme věřit, protože víme, jak se bude chovat, a víme, že se bude chovat správně a nijak nám neublíží.

Pojem důvěryhodnosti lze velmi dobře aplikovat také na systémy AI. Intuitivně je důvěryhodná AI taková, která se chová předvídatelně, správně a spolehlivě. V praxi to znamená, že systémy AI musí mít celou řadu vlastností a splňovat určité požadavky, aby se chovaly odpovídajícím způsobem, a umožnily tak vznik pouta důvěry mezi ní a námi. Tyto vlastnosti a požadavky spadají do tří kategorií:

Žádná z kategorií nezahrnuje triviální vlastnosti a snadno splnitelné požadavky. Důvěryhodná AI (dále jen DAI) musí respektovat platné právo. Neexistuje však žádná snadno implementovatelná procedura, která by splnění tohoto požadavku zajistila. Právo se aplikuje na komplexní a složitý systém společenských vztahů a jeho dobrá aplikace vyžaduje poznání kontextu, interpretaci a celou řadu praktických dovedností.

Neméně problematická je aplikace etických principů (viz níže). I když si vybereme obecné a dostatečně jednoduché principy, opět je musíme aplikovat na složité systémy zahrnující lidské hodnoty, práva, ale také přesvědčení, očekávání, tužby a preference. Kromě toho se tyto principy v praxi snadno dostávají do sporu a neexistuje žádná všeobecně přijímaná procedura, jak napětí mezi principy efektivně řešit.

Pojem DAI zahrnuje také specifické technické požadavky kladené na systémy AI. Mezi nejdůležitější patří transparentnost a s ní spojená vysvětlitelnost, dále spolehlivost, bezpečnost a kontrolovatelnost. V případě moderních systémů AI se však ukazuje, že – minimálně za současného stavu vědeckotechnického poznání – jsou mnohé z těchto vlastností v těchto systémech nedosažitelné. Hluboké neuronové sítě nejsou transparentní a vysvětlitelné, nelze proto určit, zda jsou bezpečné, spolehlivé a kontrolovatelné.

Přesto přese všechno je koncepce DAI hodnotná a důležitá, protože nastavuje důležitý ideál, na jehož dosažení by se měl výzkum na poli AI zaměřit. A pokud by se to ukázalo jako nemožné, poskytuje dobré teoretické pozadí pro další praktické úvahy, např. zda takové systémy AI vůbec používat, v jakých oblastech to přípustné je, v jakých rozhodně není apod. I neúspěch ve snaze o dosažení nějakého ideálu může mít důležité praktické důsledky, jejichž finalitou je primárně ochrana lidských hodnot, kvality života a společného soužití.

Etické principy

Druhou integrální součástí pojmu DAI je respekt k etickým principům. Praktická etika a snaha o regulaci AI se ocitla ve stejné situaci jako lékařská etika v 70. letech minulého století. Medicína se prudce rozvíjela, vědeckotechnický pokrok přinášel celou řadu benefitů, ale současně vytvářel nové situace, které vyžadovaly etickou rozvahu a konkrétní řešení. Například objev mechanického plicního ventilátoru umožnil zachraňovat lidské životy, ale současně stavěl lékaře před otázku, zda a za jakých podmínek je možné tuto podporu života ukončit (a nechat pacienta zemřít).

Stejně jako dnes, i tehdy existovala celá řada etických teorií. Zdravotníci však nepotřebovali teorie, ale praktická vodítka, podle nichž by se mohli ve své praxi efektivně rozhodovat. V tomto kontextu spatřila světlo světa etická teorie známá jako principlismus. Její název pochází z toho, že jejím základem jsou čtyři obecné etické principy, které mají ve svém souhrnu poskytnout požadovaná praktická normativní vodítka.

Jedná se o následující čtyři principy (známé také jako principy lékařské etiky):

V literatuře se také hovoří o principu prospívání (beneficence), principu neškození (non-maleficence), principu respektu k autonomii a konečně principu spravedlnosti. Všechny čtyři mají stejnou normativní sílu, což znamená, že mezi nimi neexistuje žádná hierarchie; všechny jsou stejně důležité a závazné.

Ve velmi obecné, abstraktní rovině se zdá být aplikace těchto principů na AI poměrně snadná. Princip prospívání říká, že AI má lidem (zvířatům, životnímu prostředí) prospívat, princip neškození zapovídá působit újmu, princip respektu k autonomii vyjadřuje požadavek, aby lidské autonomní volby a jednání nebyly AI omezovány, a konečně princip spravedlnosti se hlásí k rovnosti všech lidí a zakazuje jakoukoli formu diskriminace. Uvidíme později, že toto zdání je velmi chybné.

Etika AI se však nespokojuje se čtyřmi principy lékařské etiky. Představme si například, že se proti nám vede soudní proces, a nakonec je vynesený rozsudek. Pro nás, naše advokáty, ale vlastně i pro samotný právní systém a veřejnost je velmi důležité vědět, jaké důvody vedly soudce k tomu, že dospěl k nějakému verdiktu a uložil trest. Je to důležité pro nás, protože chceme vědět (a máme právo vědět), jaké argumenty a důvody rozhodly o našem osudu. Je to důležité pro naše advokáty, protože tak mají možnost nás hájit (a tím i spravedlnost). Je to podstatné pro právní systém, protože je důležité vědět, že respektuje nestrannost, vládu práva, spravedlnost a rovnost. A samozřejmě je to důležité i pro veřejnost, jejíž fungování je právním systémem výraznou měrou regulováno a důvěra v nestranný a spravedlivý právní systém je důležitou hodnotou demokratických společností.

A nyní si představme, že důvody soudcova rozhodnutí jsou skryty (nejsou transparentní), takže je nelze vysvětlit, pochopit, podrobit kritice a případně i zvrátit. Jednalo by se o radikální zásah do základních lidských práv a pošlapání celé řady lidských a společenských hodnot. Není proto překvapivé, že vysvětlitelnost se vyžaduje i od AI, zvláště uvědomíme-li si opět její všudypřítomnost a nebývalé možnosti zasahovat do našich životů. Svěřujeme-li AI stále více rozhodnutí – zvláště těch důležitých – měla by být vysvětlitelná.

Princip vysvětlitelnosti je poslední princip etiky AI, jejíž výsledná podoba je následující:

Byť je smysl a význam tohoto principu pro etiku a regulaci AI pochopitelný, nelze zastírat fakt, že mnohé systémy AI transparentní a vysvětlitelné nejsou a navzdory pokračujícímu výzkumu na poli vysvětlitelné AI (XAI) zatím není žádné uspokojivé řešení v dohledu.

Design citlivý na hodnoty

Posledním pilířem praktické etiky AI je určení nějaké metodologie zavádění a sledování systémů AI a jejich fungování. Důležitým východiskem této metodologie je důrazně proaktivní přístup: hodnotové úvahy nepřicházejí ex post, až poté, co nějaký systém AI existuje, ale měly by doprovázet jeho vývoj, návrh, implementaci v praxi a využívání. Design citlivý na hodnoty představuje ztělesnění tohoto proaktivního přístupu k návrhu AI v praxi a s ním spojených hodnotových a etických rozvah.

V rámci designu citlivého na hodnoty je možné rozlišit čtyři navazující fáze:

Představme si nejdříve, že systém AI ještě neexistuje a je teprve třeba ho vytvořit. V rámci analýzy je třeba položit si celou řadu otázek: proč chceme AI vytvořit, jakou roli bude hrát ve společnosti, jaké úkoly bude plnit, jaké hodnoty by měla ztělesňovat a zachovávat, jaké benefity slibuje, s jakými riziky je spojena, jaký segment populace má potenciál ovlivnit, jak konkrétně by měla respektovat etické principy, jakým způsobem je možné identifikovat rizika a jejich vážnost, jaké mechanismy jejich eliminace či alespoň zmírnění existují (a které z nich je možné přijmout a využít), jak by se měla rozhodovat apod. Odpovědi na tyto otázky nemusí být snadné najít, jsou ale zcela zásadní a hrají důležitou roli v návrhu AI. Nejde jen o to, aby AI plnila úlohu, pro niž byla stvořena (např. diagnostikovala choroby, generovala obrázky, rozhodovala o poskytování půjček atd.), ale aby ji plnila dobře: respektovala platné právo, lidské hodnoty, etické principy a byla dostatečně technicky robustní, aby byla bezpečná, spolehlivá a (pokud možno) transparentní a vysvětlitelná. Jinak řečeno, cílem je vytvoření důvěryhodné umělé inteligence.

Po návrhu a vytvoření AI následuje uvedení do provozu, které ale není samozřejmé. Splnit všechny požadavky spojené s konceptem DAI není možné, lze se k tomu ale přiblížit. Další záleží na kontextu. Některé vyžadují co největší blízkost k ideálu DAI, a pokud se k němu nepodaří dostatečně přiblížit, neměla by se v něm AI využívat. Například systém COMPAS se využívá u soudů k predikci recidivy a mnohé soudy k těmto predikcím ve svých rozhodnutích přihlížejí. Jedná se však o systém, který není transparentní a není možné vysvětlit, jak ke svým rozhodnutím dochází (víme ale, že jsou často diskriminační). COMPAS se využívá v kontextu (aplikace práva), který vyžaduje vysokou míru blízkosti k plnému ideálu DAI. Jelikož ho však v podstatných bodech nedosahuje (transparentnost, vysvětlitelnost, spravedlnost), neměl by se vůbec používat, a pokud se již někde využívá, měla by tato praxe okamžitě skončit.

Čtvrtou fází je využívání AI a údržba. Cyklus se zde vrací na samotný začátek, protože fungování AI a její důsledky je třeba neustále sledovat. Existuje pro to celá řada důvodů: potřeba vyhodnocování efektivity mechanismů kontroly rizik; fakt, že vzhledem ke složitosti oblasti aplikace AI není snadné předvídat všechna rizika a negativní dopady; u některých předvídaných dopadů se nemusí podařit odhadnout jejich míru a ty mohou být vážnější, než se předpokládalo. Analýza má za úkol popsat a zhodnotit důsledky využívání AI, navrhnout možné úpravy, posílit mechanismy eliminace a zmírňování rizik a v případě potřeby navrhnout nové. Celý proces pokračuje až k úvaze, zda je možné AI nadále využívat a v průběhu tohoto využívání se opět vrací do fáze analýzy.

Konceptuální, normativní a metodologický rámec etiky umělé inteligence je v základních rysech kompletní:

A jak dále?

Vytyčení výše uvedeného rámce etiky AI je pouhým začátkem. Ve skutečnosti před námi stojí celá řada dalších výzev a nemusí být vůbec jednoduché najít jejich řešení. Popíšu zde jen některé z nich.

Etické principy, jimiž by se AI měla řídit, jsou vcelku snadno popsatelné v obecné, abstraktní rovině, jejich praktická aplikace však tak jednoduchá být nemusí. První princip požaduje, aby systémy AI prospívaly lidem a společnosti, celou řadu otázek však nechává nezodpovězených. Co přesně znamená, že AI prospívá? Existuje nějaká definice prospívání? Je na této definici shoda, která by umožnila její aplikaci v různých, často velmi odlišných, kulturních a náboženských kontextech? Podobné otázky si můžeme klást i u dalších etických principů. Co je to například újma, jejíž působení druhý princip zapovídá? A jaké formy újmy existují? Jsou všechny formy újmy stejně závažné? A je vůbec možné srovnávat závažnost různých forem újmy (například fyzické a psychické)?

Tyto problémy neznamenají, že je projekt etiky AI v troskách. Ukazují však, že vytyčení obecného etického rámce etiky AI – jaký nacházíme v celé řadě mezinárodních dokumentů – není dostačující. Od tohoto rámce k praktické aplikovatelnosti a aplikaci je ještě dlouhá cesta. Mohli bychom si pomoci například tak, že se zaměříme na konkrétní využití AI a pokusíme se odpovědět na výše položené otázky nikoli pro AI obecně, ale pouze pro tuto doménu využití.

Pro každou doménu, v níž budeme využívat AI, můžeme určit doménově specifické hodnoty, které nám umožní konkretizovat aplikaci etických principů. Například v případě autonomních vozidel to může být bezpečnost posádky a provozu, plynulost provozu, nižší emise a zátěž pro životní prostředí, zvýšená dostupnost dopravy pro vyloučené skupiny apod. Újmu lze potom situovat do jasně vymezených a pro provoz vozidel typických kategorií, např. újma na majetku, zdraví a životech. Odlišné hodnoty budeme zřejmě identifikovat u ošetřovatelských či společenských robotů, jiné u systémů online identifikace a další zase u generátorů obrázků.

Ale ani když se nám podaří určit tyto doménově specifické hodnoty (a k tomu nás metodologie designu citlivého na hodnoty vybízí), nemáme zdaleka vyhráno. Není obtížné identifikovat tři hlavní kategorie újmy v případě provozu autonomních vozidel, jakým způsobem ale budeme tyto rozdílné typy újmy srovnávat? Měli bychom například vytvořit nějakou hierarchii, která reflektuje vážnost újmy? Mohli bychom pak vcelku plausibilně tvrdit, že újma na životě je vážnější než újma na zdraví a újma na zdraví je vážnější než újma na majetku. Z této hierarchie by už bylo možné odvodit jasná pravidla distribuce újmy: pokud se autonomní vozidlo ocitne v situaci, kdy musí distribuovat újmu, mělo by vždy chránit životy, poté zdraví a nakonec majetek. Kdyby například mělo volbu „usmrtit chodce A“, nebo „zranit posádku vozidla“, mělo by vždy volit druhou možnost.

Tento jednoduchý etický systém minimalizace újmy je v mnoha ohledech intuitivně přijatelný, není ale obtížné vytvořit scénáře, v nichž si nebudeme jistí, že je korektní. Mělo by vozidlo způsobit jakoukoli majetkovou škodu, jen aby zabránilo triviálnímu zranění? A je vždy lepší zachránit lidský život
i za cenu vážného zranění více jedinců?

Jinou možností by mohlo být najít nějakou společnou hodnotu, která by umožnila srovnávání újmy napříč kategoriemi. Existují teorie, které nám to umožňují, ale ani v tomto případě nebude řešení prosté problémů. Řekněme, že touto společnou „měnou“ je nějaké X (pro ilustraci není nutné X blíže specifikovat). Smrt může mít hodnotu nX, určité zranění mX a majetková újma sX. Etika minimalizace újmy by potom mohla mít následující podobu: v kolizní situaci distribuuj újmu tak, aby celková hodnota újmy byla minimální. Smíříme se ale s tím, že když bude hodnota smrti jednoho člověka o jediný bod X nižší než součet negativních hodnot zranění, obětuje vozidlo lidský život?

Nabízí se ještě jiná možnost. Možná by nejlepším řešením bylo zakázat autonomním vozidlům činit takto závažné volby a povolit jim jedinou možnost: pokud se dostaneš do kolizní situace, nerozhoduj o distribuci újmy, neměň směr jízdy, pouze intenzivně brzdi. Toto řešení má zdánlivou výhodu v tom, že nás zprošťuje povinnosti obtížných etických rozvah. Je to ale výhoda pouze zdánlivá, nejméně ze dvou důvodů. Prvním z nich je to, že z empirických výzkumů víme, že toto řešení se lidem vůbec nezamlouvá. Preferují, aby se vozidla nějak rozhodovala, dokonce preferují, aby se rozhodovala tak, aby minimalizovala újmu. A druhým důvodem je to, že toto řešení v praxi znamená, že autonomní vozidla budou působit více újmy, než by bylo nutné. Kdyby se například dostalo do situace, kdy lze volit mezi A: prudce brzdit a ohrozit dvě děti na přechodu, B: zahnout doprava a ohrozit řidiče, není volba „pouze brzdi“ pro většinu lidí přijatelná. Kdyby vozidlo neubrzdilo a narazilo do dětí, vyvolalo by to intenzivní negativní emoce a narušilo možnost vzniku pouta důvěry mezi lidmi a autonomními vozidly.

Tyto problémy se týkají distribuce újmy, tj. aplikace principu neškození, a vidíme, že to není vůbec jednoduché. Do sporu se ale často dostává více etických principů. Představme si například systém AI, který má rozhodnout o tom, zda má onkologický pacient podstoupit chemoterapii, či se spíše svěřit paliativní péči. Chemoterapie má potenciál pacientovi prospět (uzdravit ho, zlepšit symptomy, prodloužit mu život), současně ale víme, že má celou řadu negativních účinků. Ve hře jsou tedy principy prospívání a neškození; první říká, že chemoterapie je přípustná pouze tehdy, může-li pacientovi prospět, druhý zapovídá působení újmy. Je zjevné, že jsou oba principy ve sporu a je třeba nějakým způsobem vyvažovat. Žádná obecná a snadno aplikovatelná metoda vyvažování však neexistuje. A celá situace se výrazně komplikuje tím, že vyvažování prospěchu a újmy není nějakou čistě medicínskou, „objektivní“ záležitostí. Do rozhodovacího procesu totiž vstupuje samotný pacient se svými hodnotami, preferencemi, představami o kvalitním životě apod. Jinými slovy, přípustnost chemoterapie nezávisí pouze na medicínských faktorech, ale také na hodnotovém systému pacientů a jejich očekáváních. U některého pacienta mohou být nastaveny tak, že je chemoterapie přípustná i tehdy, kdy způsobí vážnější a těžko snesitelné vedlejší důsledky a naděje na úzdravu není příliš vysoká, u jiného to platit nemusí.

Etické principy se aplikují v komplexních situacích a jejich aplikace není určena pouze „objektivními“, dobře zjistitelnými a naučitelnými faktory, ale také faktory subjektivními a kontextově závislými. Pro AI nemusí být vůbec snadné tyto principy aplikovat (není to snadné ani pro člověka) v různých kontextech a na odlišné subjekty. A vzhledem k tomu, že celá řada empirických výzkumů ukazuje, že máme tendenci soudit umělé systémy mnohem přísněji než nás lidi, mohla by rozhodnutí AI lidmi vnímaná jako nesprávná vést k celé řadě negativních důsledků, jež by v posledku ohrozily vnímání AI jako důvěryhodné.

Je tedy zjevné, že od etické teorie k její dobré aplikaci vede dlouhá cesta lemovaná celou řadu výzev a problémů. Věřím ale tomu, že když se budeme soustředit na konkrétní typy AI a domény jejich využívání, dokážeme identifikovat příslušné doménově specifické hodnoty, blíže vymezit význam etických principů v těchto doménách a najít i přijatelná konkrétní pravidla rozhodování. Bude to však vyžadovat soustředěné úsilí a reflexi mezioborových týmů odborníků a také celospolečenskou diskuzi o obavách a očekáváních,
která si s AI spojujeme.

Literatura

Anderson, M., Anderson, S. L. Machine Ethics. Cambridge: Cambridge University Press, 2011.
Blackman, R. Ethical  Machines. Boston, Mass.: Harvard Business Review Press, 2022.
Dignum, V. Responsible Artificial Intelligence. Cham: Springer, 2019.
Floridi, L. The Ethics of Artificial Intelligence. Principles, Challenges, and Opportunities. New York: Oxford University Press, 2023.
Friedman, B., Hendry, D. G. Value Sensitive Design. Cambridge, Mass.: The MIT Press, 2019.
Liao, M. S. (ed.). Ethics of Artificial Intelligence. New York: Oxford Iniversity Press, 2020.
Lin, P., Jenkins, R., Abney, K. (eds.). Robot Ethics 2.0. New York: Oxford University Press, 2017.
Shadbolt, N., Hampson, R. As If Human. Ethics and Artificial Intelligence. New Haven: Yale University Press, 2024.
Taebi, B. Ethics and Engineering. Cambridge: Cambridge University Press, 2021.

---

Původně vyšlo v Proč se nebát umělé inteligence. Jota, Praha 2024. Autoři knihy Proč se nebát umělé inteligence? nabízejí střízlivý a odborně podložený pohled na současný stav a perspektivy umělé inteligence (AI). Čtenář se ve srozumitelné podobě dozví, na jakých technologických základech AI stojí, jaká je její historie a jak probíhá zpracování přirozené řeči ve velkých jazykových modelech. Kniha rovněž ukazuje, jak aplikace AI už dnes slouží v průmyslu, zdravotnictví, robotice či v oblasti kybernetické bezpečnosti a jak konkrétně je možné AI využít například ve státní správě či ve službách. Řada příspěvků je věnována filozofickým úvahám o roli a možnostech umělých strojů, etice a právu při jejich využívání.