Nástin problematiky

Nízká akceptace robotů v oblasti péče může být kontraproduktivní, jelikož současně musíme brát vážně demografické změny a při nárůstu počtu opatrovaných osob, kombinovaném se současným poklesem porodnosti není moc prostor pro emocionálně vyhrocené reakce. Může se stát, že se ocitneme v situaci, kdy už nebude záležet jenom na názorech a přáních veřejnosti, ale okolnosti nás donutí k přijetí nepopulárních opatření i v této oblasti. Například v Německu se očekává, že do roku 2050 bude více osmdesátiletých lidí než padesátiletých. Trend demografického stárnutí společnosti znamená, že neustále vzrůstá potřeba péče a podpory pro starší generace, a to v celém (minimálně) evropském prostoru.

Eskalace situace v oblasti pečovatelství je patrná již nyní, kdy kapacita péče není personálně zajištěna a často je nedostupná i z finančního hlediska. Počet lidí poskytujících péči na jednoho pečovaného v poměru pořád klesá, což představuje značnou výzvu pro společnost, která nicméně není vybavena prostředky, jakými by tuto situaci mohla alternativně řešit. Je tedy zásadní, abychom se zaměřili na nalezení způsobů, jak efektivně integrovat technologii do péče o zranitelné skupiny obyvatelstva, aniž bychom ztratili lidskou dimenzi a empatii, kterou tato péče vyžaduje.

Výsledky Eurobarometru 382 naznačují potřebu hlubšího dialogu o budoucnosti technologie a jejího místa v péči o stárnoucí populace a další zranitelné skupiny obyvatelstva. Vůbec nepopíráme, že je důležité brát v úvahu různé pohledy a obavy společnosti, abychom mohli najít vyvážený a udržitelný přístup k problematice. Jedním ze způsobů, který může změnit přístup lidí k robotům, je jejich postupné operativní zavádění do praxe, a to v malé, ale kontrolované a bezpečné míře, kdy i zarytí skeptici zažijí ulehčení situací díky využití asistivních, opatrovatelských nebo pečujících robotů. Následně by se názor většinové společnosti mohl obracet ve prospěch využívání nových technologií, jako jsme tomu byli svědky v minulých dobách u zavádění převratných technologií, jako byly pára, žárovka nebo internet. 

Trochu překvapivě jsou zjištěné výsledky i ukázkou nedostatečně kvalitní vědecké práce, která následně ovlivňuje tvorbu legislativy a direktiv EU a následně i transpozici národních politik. Sami vědci se v textu Eurobarometru 382 přiznávají, že museli otázky zkrátit a zjednodušit oproti původně předpokládanému výzkumu, aby si zajistili velký response rate (n více než 26 000, což je vskutku impozantní velikost zkoumaného vzorku!). Pod pokládanými otázkami si tak ale lze představit příliš mnoho: vždyť i ústřední pojem robot není respondentům jednoznačně vysvětlen. Lze si tak lehce představit (zřejmě především u starší generace), že při čtení otázek mají před očima Terminátora T100, jehož hlavním cílem je ubližovat lidem. Takové představy se zásadně liší od pozadí obdobných otázek, které byly použity například ve výzkumech v Japonsku, kde je robot běžnou populací vnímán jako něco přínosného, povšechně kamarádského a sestrojeného se záměrem pomáhat lidstvu. Člověk a robot jsou zde vnímáni jako partneři a otázky kladené v Eurobarometru nejsou bez přihlédnutí k širšímu kulturnímu rámci příliš vhodné. Samotný dotazník by mohl tento problém vysvětlit nebo překlenout například obrázkem, který naznačuje nejen přívětivý design asistivního robota, ale i anatomické robotické ruce, které jsou uzpůsobené k péči, nebo výraz obličeje, který navozuje uklidnění či radost, a především stále přítomného lidského asistenta, kterého Eurobarometr 382 ve své studii zcela opomíjí.

Dotazník tak zcela nevhodně staví respondenta do pozice buď–anebo. Buď bude o mě nebo o mé blízké pečovat jenom lidský pečovatel, nebo jenom robot.

Tím vytváří falešné dilema a předkládá běžnému Evropanovi nutnost rozhodnout se mezi lidskou emotivní a empatickou péčí – a opuštěním svých blízkých, kteří budou následně předáni do péče studenému bezcitnému robotu. Důležitým krokem k nápravě této nešťastné situace, která nyní částečně svazuje ruce při přijímání důležitých politických rozhodnutí, je provést Eurobarometr (nebo obdobné šetření v rámci EU) znovu a propříště metodologicky správně.

Analýza skepse

Skepse velké části Evropanů ohledně využití robotů v sociálních službách nicméně nemusí zrcadlit jen jejich neinformovanost nebo nechuť k novým technologiím. Naopak může jít o explicitní vyjádření odůvodněného morálního odporu, který je intuitivně silně přítomen v širších vrstvách společnosti. Jenže i když veřejnost morální intuice v odpovědi na otázky Eurobarometru manifestuje, není v pozici explicitně vysvětlit, proč takové postoje přijímá. Není však úkolem každého dotazovaného přesně vědět, proč ten který názor zastává. To je spíše zadání filozofů a etiků, kteří vytvářejí argumenty, jež obhajují obecné morální postoje, a veřejnost se pak může k těmto argumentům přihlásit.

V relevantní literatuře najdeme hned několik skeptických argumentů ohledně využití robotů v sociálních službách. Kritici se často opírají o ústřední termíny etiky, jako jsou důstojnost, autonomie nebo důvěra. Pokud by se opravdu ukázalo, že využití robotů v obdobných profesích je v kolizi se základními etickými východisky naší společnosti, byl by to pro jejich širší nasazení obrovský problém.

Předně považujeme za důležité zdůraznit, že silná vyjádření odporu k nasazení sociálních nebo ošetřovatelských robotů nejsou v odborné literatuře příliš častá. Před dvaceti lety, na počátku robotické revoluce, se kritiky objevovaly opakovaně, avšak časem jejich frekvence opadla. Zřejmě to souvisí i se stále častějším nasazením robotů k různým úkolům a velice nízkou úrovní škod (i morálních), které jejich nasazení zapříčinilo. Nás však nebude zajímat aktuální frekvence problematických situací při práci robotů, ale filozofická relevance argumentů, které se proti jejich nasazení vymezují. Ne vždy byly adresovány jasně a často zůstávaly bez odpovědi. Cílem zbylé části reportu je argumenty skeptiků podrobně představit, upozornit na jejich slabá místa a ukázat, že i když je bereme vážně, pořád umožňují nasazení robotů ve vybraných, poměrně důležitých oblastech sociální starostlivosti. Což je, dle nás, důležité parciální vítězství pro zastánce pečovatelské robotiky.

Jedním z prvních ucelených textů v oblasti kritiky využití robotů v sociálních službách je stať autorů Sparrow a Sparrow (2006). Autorská dvojice je ve svých závěrech velice nekompromisní. Podle nich se užití robotů rovná podvodu: 

…domníváme se, že pokusy nahradit skutečné sociální interakce robotickými simulakry jsou nejen pomýlené, ale ve skutečnosti neetické.

Co vede oba badatele k tak silnému prohlášení? Svou úvahu opírají o analýzu standardních sociálních interakcí. Aby spolu lidé či organismy mohli komunikovat, nebo jakýmkoliv jiným způsobem interagovat, musí splňovat jisté předpoklady. Komunikovat s druhým znamená mít s ním/ní opravdový vztah. Předpokladem oboustranného vztahu je existence potřeb či tužeb druhé strany. V sociálních službách máme na jedné straně klienty, kteří potřebují péči. U nich je tužba být opečováván evidentně přítomna. Jak je to na straně robotických pečovatelů? Jenom když i oni chtějí pomáhat, interagovat či komunikovat, mohou tak opravdu činit. Kdyby nechtěli pomáhat, a přesto nadále s klienty interagovali, jenom by pomoc předstírali, nebo rovnou o povaze své práce lhali. Intence a snažení je východiskem většiny našeho jednání. Jestli mají roboti s námi jako klienty smysluplně interagovat, musí jejich jednání vycházet ze stejných východisek. Jenže, říkají autoři, roboti ve skutečnosti nic nechtějí, nemají opravdové zájmy ani intence. Jenom konají. Jejich vztahy s lidmi tedy nejsou příkladem oboustranných vztahů, nemohou zakládat opravdovou komunikaci ani starostlivost. Navíc, jak tvrdí Sparrow a Sparrow, je existence autonomie rozhodování každého z nás konstituována i morálním uznáním ze strany druhého člověka: 

… součástí rozhodování, které chápeme jako projev autonomie ze strany toho, kdo rozhodnutí činí, je přisouzení morální váhy jeho tužeb druhou osobou. 

To znamená, že, pokud nepřisuzujeme druhému snahu dělat věci cíleným způsobem, nevidíme v něm morálního aktéra. Je zřejmé, že robotické systémy a automaty nemají schopnost druhému morální váhu přisoudit. Dělají, jako kdyby klientům pomáhali a komunikovali s nimi, ale je to jenom přetvářka. Protože nemají požadované tužby a intence, nejsou odpovídajících činností schopni. Pomoc jenom simulují, ve skutečnosti nepomáhají. Kromě toho nedisponují ani dalšími vlastnostmi, které by jejich péči kompletizovaly. Robotům chybí soucit a základní pochopení (psychické) zranitelnosti druhého: 

Artefakty, které nechápou fakty o smrtelnosti a lidských zkušenostech, u nichž je přiměřené uronit slzu, nejsou schopny plně pečovat o druhé. 

Jde o další důvod domnívat se, že robotické systémy se nehodí pro pečovatelskou práci. Pokud nechápete lidské bytosti v jejich komplexnosti, která zahrnuje i vědomí jejich smrtelnosti, nemůžete o ně adekvátně pečovat. Autoři Sparrow a Sparrow shrnují svoji silnou tezi tímto důležitým upozorněním: 

… dle našeho názoru je jakékoli další omezování už i tak často minimálního lidského kontaktu [opečovávaných] neobhajitelné.

I když se dá s některými tezemi autorů souhlasit, v závěru našeho textu ukážeme, že mnohá jejich tvrzení jsou příliš silná a nekonstruktivní. Současně ukážeme, že limitované nasazení robotů v sociálních službách se ve skutečnosti dá dobře zdůvodnit.

Věnujme se ale ještě chvíli argumentům, které nasazení robotů v pečovatelství odmítají. Kritický pohled na robotizaci v této oblasti má i Sharkey (2014), který omezení lidského kontaktu poměřuje z hlediska opečovávaných lidí. Konstatuje, že kdyby se o starší lidi (nebo pacienty obecně) měli starat především roboti, a důsledkem této starostlivosti by bylo omezování mezilidských vztahů, mnoho takto zasažených by své životy považovalo za neodůvodněně ochuzené. Nejenom z hlediska vnějších pozorovatelů (jak to bylo v případě autorů Sparrow a Sparrow), ale i z pohledu dotčených osob se robotizace pečovatelství nejeví jako správné řešení. Stejný autor se (jako spoluautor) vyjádřil obdobně i ve starším textu (Sharkey a Sharkey 2011). Tam nastoluje odlišný argument proti uplatnění robotů, který jsme již v jiné podobě viděli u dvojice Sparrow a Sparrow. Týká se vnější podoby pečovatelských robotů. V odborných kruzích se bohatě diskutuje o vizuální podobě robotů, kteří se budou brzy pohybovat mezi námi. Existuje například zajímavá diskuze o fenoménu uncanny valley, kdy nastává neobvyklý jev vizuálního odporu k robotům, kteří jsou humanoidní, ale ne úplně dokonale. Sympatičtí jsou nám roboti, kteří vypadají hodně uměle, i ti, kteří jsou téměř neodlišitelní od lidí. Jakmile ale podobnost není příliš dobrá, stanou se pro nás roboti mimořádně nesympatičtí. (Víc o problematice Gray a Wegner 2012.) Sharkey a Sharkey upozorňují, že vizuální podoba robotů nevede jenom k náklonnosti či odporu. Robotičtí společníci pro staré lidi nebo robotické chůvy pro děti už i dnes jsou a pravděpodobně i v budoucnu budou navrženi tak, aby jejich vzhled, pohyby a interakce navozovaly u lidí tendenci připisovat jim mentální stavy. Z mnoha psychologických experimentů víme, jaké podmínky musí umělé (a je jedno, zda reálné nebo virtuální) systémy splňovat, aby byli lidé připraveni považovat je za potenciální nositele myšlenek, tužeb a emocí. Jenže samotná vizuální podoba robotů nic neříká o vnitřních mechanismech a skutečné povaze jejich rozhodovacích procesů. Je celkem dobře možné, že robot, který se člověku mimořádně podobá a kterého budeme spontánně považovat za myslící a emoční bytost, žádný psychologický život prostě nemá. Jde jenom o dobře naprogramovaný stroj, který nedisponuje myšlenkami, tužbami ani dalšími mentálními stavy. Naopak nevzhledná robotická krabice, o které bychom to nikdy neřekli, může při správném kopírování lidských psychologických stavů disponovat bohatým vnitřním životem. Na podobných úvahách je podstatné to, že nás opět vrací do debaty o podvodech, simulacích a etice užití robotů v interakci s lidmi. Vizuální podoba umělých pečovatelů navozuje u klientů, seniorů nebo dětí dojem, že roboti kolem nich jsou myslící a cítící aktéři, kterým hlavou probíhají obdobné procesy jako nám. Je ale morálně správné být takhle šizen? Autoři dávají opatrnější odpověď, než bychom ve světle již vyřčené dávky skepse očekávali. Jistá míra (nejen) vizuálního podvodu může být oprávněná. Když vnější podoba usnadní komunikaci s robotem, napomůže vytvoření důvěry a tím zlepší celkovou úroveň péče, může být legitimní, i když v nás vyvolává nesprávná psychologická a epistemická očekávání. Samozřejmě že nevinná iluze může přerůst ve vážnější problém. Klienti si mohou kvůli vizuální iluzi vytvořit k robotům specifické pouto, od kterého očekávají víc, než je robot schopen poskytnout. Takové přehnané očekávání potenciálně vede k psychickým a jiným problémům. Vždy je tedy potřeba zvažovat, zda případné ztráty, které mohou klienti nebo pacienti utrpět, nejsou vyšší než případné zisky. Sledujeme zde významný argumentační posun. I kdyby se ukázalo, že užití robotů se opírá o podvod nebo simulace, může být jejich nasazení v některých situacích legitimní. Není to tak, že by podvod byl předem morálně zavrženíhodný a neobhajitelný. Je důležité poměřovat výhody a nevýhody jednotlivých situací a konkrétních podob interakce mezi člověkem a robotem. Jako mnoho jiných problémů, i nasazení robotů v pečovatelství se ukazuje jako silně kontextuální. Vhodnost využití umělých ošetřovatelů závisí na mnoha dalších faktorech.

Co znamená jednat?

Právě existence mnoha vrstev opečovávání si detailně všímají autoři Santoni de Sio a van Wynsberghe (2016). Vycházejí z rozlišení, které je typické pro filozofii konání (philosophy of action). Obecně známe dva druhy činů: jedny jsou zaměřeny jenom na dosažení cíle, druhé mají vlastní vnitřní hodnotu starostlivosti a nazýváme je zkušenostní. První, na cíl zaměřené akty, směřují k naplnění svého poslání. Abychom použili příklad z medicínského prostředí: když přenáším pacienty z pokoje do ambulance, moje na cíl zaměřená akce je právě onen přenos. Činnost je úspěšná, když pacienta bez újmy přenesu na místo určení. Zdá se, že příznivci robotů by rádi poměřovali důvody jejich nasazení právě s ohledem na úspěch v činnostech, zaměřených na dosahování cíle. Je docela dobře možné, že roboty opravdu dokážeme sestrojit tak, aby bezproblémově přenášeli pacienty nebo klienty v rámci zdravotnických a ošetřovatelských zařízení z jednoho místa na druhé.

Jenže jak Santoni de Sio a van Wynsberghe upozorňují, lidské chování je obvykle mnohem bohatší. Autoři se opírají o centrální teze z etiky péče (Tronto 1993), které jako nepostradatelné části lidského chování k druhým zahrnují pozornost, odpovědnost, kompetenci ke konání a reciprocitu jednání. Takže i kdyby se mohlo zdát, že často konáme, jenom abychom dosáhli určitého cíle, ve skutečnosti děláme mnohem víc. Když sestra přenáší pacienta z pokoje do ambulance, ptá se ho, jak se má, dohlíží na jeho pohodlí, věnuje pozornost případným změnám chování nebo zdravotního stavu. Jinak řečeno, přenáší jej a současně o něj všestranně pečuje. Jak ukazují autoři na jiném příkladu: 

Abychom správně vykonali činnost zvedání, nestačí, aby ošetřovatel jenom efektivně a bezpečně přesunul pacienta z jednoho místa na druhé, ale aby si také pěstoval pozorovací schopnosti a naplňoval veškeré důležité sociální a zdravotní potřeby pacienta.

Jde o příklad zkušenostního jednání: nehledíme na cíl, ale zajímají nás zkušenosti druhých, aktivně o ně pečujeme a tahle péče nás samotné naplňuje. Samozřejmě že ani u zkušenostního jednání se cíl akce neztrácí. Pořád chceme pacienta komfortně dopravit z pokoje do ambulance. Avšak nezůstáváme jenom u úzce vymezeného cíle, ale s pacienty aktivně komunikujeme, uklidňujeme je, sledujeme ukazatele zdraví a dohlížíme na jejich obecné pohodlí. Tohle všechno každý z nás nesčetněkrát zažil, ale i tak je potřeba komplexnost situace detailně vnímat a reflektovat. Jestli mají roboti v pečovatelství nahradit lidské bytosti, je namístě od nich vyžadovat stejný, ne-li vyšší standard, jaký běžně zabezpečují dosavadní lidští ošetřovatelé a ošetřovatelky. S ohledem na aktuální rozvoj robotiky a předpokládaný technický pokrok se nezdá, že by roboti byli v dohledné době schopni detailní zkušenostní péče, na jakou jsme zvyklí.

Komplikace a řešení

Situace je ale zas o něco komplikovanější, než z uvedeného plynulo. Využití zkušenostních postupů je celkem jistě v mnoha pečovatelských situacích žádoucí, ale není potřebné pokaždé. Někdy opravdu stačí jenom přenést klienta z jedné místnosti do druhé a nic jiného nás nezajímá. Pokud platí, že přenos s ohledem na konkrétní cíl zvládnou i umělé systémy, opět jsme při kontextovém určení naznačili situace, ve kterých je jejich nasazení možné. Využitelnost robotů se odvíjí od konkrétních potřeb opečovávaných lidí v každém daném okamžiku. S tím souhlasí i citovaní autoři, když způsob starostlivosti přizpůsobují požadavkům zaopatřovaných klientů: 

Raději bychom rozhodnutí o tom, jak je potřebné se o ně starat, nechali na samotných starších lidech.

Zatím jsme viděli dva různé postoje k využití robotů v sociálních službách. První je nekompromisně kritický a zdůrazňuje zásadní pokles kvality a úplné selhání péče při nasazení robotických systémů. Z morálního hlediska pak musíme robotizaci pečovatelských služeb jednoznačně odmítnout. Druhý postoj je méně vyhraněný a upozorňuje, že v jistých situacích bychom si pomoc robotů dokázali představit. Problém prvního přístupu spočívá v odmítaní jakýchkoli změn, i kdyby byly dobře připraveny. Nepřipouští ani teoretickou možnost, že by nasazení robotů mohlo vylepšit složitou situaci v sociálních službách, které jsou trvale podfinancované, na zaměstnanecké úrovni genderově velice nevyvážené a pro klienty často mimořádně obtížně dostupné. Ani druhý přístup není bez problémů. I když připouští existenci případů, ve kterých by pečovatelští roboti mohli být nápomocni, nespecifikuje dostatečně podmínky, za jakých taková situace může nastat. Nestačí jenom říct, že zřejmě existují kontexty, ve kterých budou roboti vhodní. Je potřeba takové kontexty dále upřesnit a neodkazovat se jenom na jakési imaginární zvažování pro a proti jejich nasazení nebo na blíže neurčený názor dotčené klientely.

Proto chceme v závěru textu představit scénář, který nastíní, za jakých podmínek se nám jeví využití robotů v sociálních službách jako odůvodněné. Nepůjde nám o sci-fi scénář jakési nesmírně vzdálené budoucnosti, budeme vycházet z podmínek celkem dohledné doby. Nejprve se však musíme blíže podívat na samotný pojem robota.

Ve všech výše citovaných textech (a bezpočtu dalších, které se tématu věnují) se termín robot používá, jako by bylo jasné, o čem mluvíme. Jenže když se podíváme i na dnešní, celkem nedokonalé roboty, zjistíte, že existuje mnoho tříd těchto strojů. Výrazně se od sebe liší industriální svářecí roboti, robotický vysavač, robotický pes nebo konverzační robot. Každý z nich vyniká v jiné oblasti a obvykle je připraven čelit vybraným úkolům, přičemž na cokoliv dalšího jeho schopnosti nepostačují. Pro potřeby pečovatelství je namístě rozdělit si roboty na několik podkategorií, zejména s ohledem na jejich schopnosti (naší inspirací byl text Caic, Odekerken-Schroder a Mahr 2018). Nejjednodušší jsou čistě asistenční roboti, již fyzicky pomáhají při nejrůznějších úkolech. V nemocnicích a domovech zvedají pacienty, přinášejí či aplikují léky, převážejí nebezpečný materiál. Nedisponují žádnými kognitivními schopnostmi, maximálně se orientují v prostoru, dovedou najít cíl své cesty a vyhýbají se překážkám. Další skupinou jsou konverzační roboti. Jejich fyzické schopnosti nejsou důležité, mají za úkol zejména komunikovat s pacienty, bavit je, ptát se na zdravotní stav a naplňovat jejich sociální potřeby. Slouží i personálu, protože jej mohou informovat o zdravotních změnách, které detekovali u pacientů, a pomáhají předcházet vysilujícím sociálním interakcím ze strany pečovatelů. Ještě sofistikovanější jsou emoční roboti. Nejenom že dokážou plynule konverzovat, ale chápou emoce opečovávaných i zaměstnanců, vyjadřují soucit i radost a dokážou adekvátně a citlivě reagovat. Témata diskuzí mění na základě analýzy nálad svých konverzačních partnerů, navrhují debaty o oblastech, které opečovávané baví, a vyhýbají se těm kontroverzním. Nejdokonalejší roboti, někdy nazývaní androidi, disponují všemi vlastnostmi, které očekáváme od člověka, přičemž některé z limitů lidských vlastností (jak po fyzické, tak i psychické stránce) mohou svými schopnostmi významně překonávat. Dovedou všechno, co se od nich očekává, a naplňují požadavky zkušenostního jednání. Označíme je jako sociálně-emoční, protože kromě všech psychologických vlastností a fyzické zdatnosti chápou složitost lidské sociální situace, citlivě vnímají potřeby klientů, umějí jednat s jejich rodinnými příslušníky, chápou společenské konvence i tabu, rozumějí medicínským potřebám apod. Androidi by byli ideálními pečovateli. Jenže jimi nejsou (a dlouho nebudou), protože nevíme, jak je navrhovat a stavět. Prozatím máme obrovský problém vyrábět spolehlivé roboty, od kterých požadujeme více než několik málo monotónních úkolů. Při troše zjednodušení můžeme říct, že jakž takž zvládáme budovat a zavádět do pracovního procesu asistenční roboty, máme částečné úspěchy s konverzačními roboty, ale o moc dál jsme se nedostali. Jak kombinovat emoce a sociální dovednosti se zbylými psychologickými schopnostmi a fyzickými dovednostmi zatím vůbec netušíme a celkem jistě je představa dokonalého androida jenom divokou fantazií z filmů a komiksů, jejíž realizace je v nedohlednu.

Triviální pravdou je konstatování, že čím složitější technologii chceme sestrojit, tím déle nám to potrvá. Asistenční roboti jsou již tady, konverzační už téměř taky. Emoční tu budou zřejmě někdy ve střednědobém horizontu a androidi možná někdy v budoucnu. Znamená to tedy, že když jsou androidi jedinými vhodnými celostními pečovateli a jejich budoucnost je nejasná, máme se prozatím vzdát jakýchkoli úvah o nasazení robotů v sociálních službách? Ne tak docela.

Podívejme se na proces z druhé strany, z pohledu opečovávaných klientů a jejich nároků. Jak jsme již ukázali výše, nejrůznější druhy sociálních interakcí vyžadují skutečné tužby a záměry participantů u obou komunikujících a interagujících stran. Jenže doposud jsme mluvili jenom o robotech a shodli jsme se, že u nich požadované psychologické stavy nenacházíme. Co když ale někdy absentují i u lidí? Nemyslíme teď na komplikované filozofické diskuze o eliminativismu ohledně mentálních stavů nebo na různé psychologické obhajoby behaviorismu, které všechny říkají, že ve skutečnosti nikdo z nás doopravdy mentální stavy nemá. Takové názory považujeme za extrémní a tudíž ne příliš zajímavé. Soustředíme se na méně kontroverzní scénáře lidských subjektů, u kterých je absence záměrů a tužeb vysoce pravděpodobná a rozpoznání této absence je pro mnohé z nás přijatelným zjištěním.

Existuje několik skupin pacientů, kteří jsou z důvodu věku nebo nemoci natolik mentálně indisponováni, že není jasné, zda lze vůbec jejich psychologické stavy srovnat s našimi a zda jejich vnitřní život zahrnuje opravdové mentální stavy jako tužby nebo emoce. Mluvíme o pacientech v dlouhodobém vegetativním stavu, s těžkou demencí nebo pokročilou Alzheimerovou nemocí. V uvedených případech (a zřejmě i dalších) je absence psychologického života zřejmá jak pro nezainteresovaného pozorovatele, tak i pro erudované badatele.

Není náhodou, že pacienti s obdobnými diagnózami patří z pohledu péče a starostlivosti mezi ty nejtěžší. Práce o ně může být frustrující a lehce vede u pečovatelů k syndromu vyhoření právě proto, že takoví klienti nejsou schopni vyjádřit vděk, sympatii ani jinou pozitivní či negativní emoci. Pečovatelé nemají zpětnou vazbu na svoji práci a absence emocí u ošetřovaných jim neumožňuje využít zkušenostní postupy, o kterých jsme mluvili výše. Důležité je taky si uvědomit, že reciprocita vztahu porozumění, která je pro péči ústřední, zde neplatí. Pacienti ve velice těžkém rozpoložení nejsou ve stavu, aby od druhých očekávali potřebu starat se o ně, nebo předpokládali u nich související tužby a přesvědčení, o které se starostlivost opírá. Jejich svět již neobsahuje příslušné kognitivní a metakognitivní postupy, díky kterým by na druhé projektovali požadované psychologické stavy. Takhle postižení pacienti se nesituují ke svým pečovatelům z východiskové pozice, kterou očekáváme u běžné populace. Na péči o ně pozorujeme asymetrii vztahu, ve kterém pečovatelé (obvykle) postupují zkušenostně, ale pacienti recipročního vztahu nejsou schopni.

Protože k uvedené asymetrii téměř jistě dochází, padá předpoklad, ze kterého vycházeli kritikové nasazení robotů, citovaní výše. Když pacienti nejsou ve stavu požadovat zkušenostní zacházení, možná není nutné jim ho, alespoň v některých kontextech, poskytovat. Zde se otevírá nový prostor pro nasazení asistenčních robotů. Bylo by skvělé, kdyby byli schopni zkušenostního jednání, ale není to vždy nutné. Pro běžné a rutinní úkony, jako jsou přenosy, převozy, zvedání, distribuce léků nebo kontrola proleženin, by se mohla uplatnit robotická síla, které nepřekáží asymetrie interakcí, jež může být pociťována lidským personálem. Samozřejmě, pro jiné úkony by byly pořád potřební standardní lidští pečovatelé – ať už jde o medicínské vyšetření, nebo psychologické testování. Stále je zde ale dost činností, které by mohli na pacientech vykonávat roboti. Je důležité, že v těchto případech nenarušujeme symetrii psychologických předpokladů spolupráce a péče. Nejde tedy o podvod, protože klienti neočekávají ekvivalent lidského zkušenostního zacházení. Ve výsledku by nasazení robotických asistentů za uvedených podmínek bylo morálně akceptovatelné.

Závěr

Představili jsme několik argumentů, které měly ukázat, že nasazení robotů v pečovatelských službách je morálně diskutabilní, nebo přímo neakceptovatelné. Argumentace se opírala o detailní filozofickou analýzu předpokladů jednání. Analýza správně poukazovala na to, že předpokladem cílevědomého lidského jednání je přítomnost složité sítě psychologických stavů, z nichž jsou mnohé reciproční nebo metakognitivní. Argumentace odpůrců využití robotů se pak soustředí na fakt, že umělé systémy takovou sítí nedisponují a jejich údajné dovednosti jsou tedy nemorálním podvodem. Z uvedeného důvodu chápou případné nasazení robotů ve zdravotnictví a ošetřovatelství jako vysoce neetické.

My jsme se v textu snažili optiku pootočit a ukázat, že v případě mnoha na péči extrémně náročných pacientů může být asymetrie očekávání zkušenostního jednání narušena. Takhle postižení pacienti nejsou ve stavu, kdy by očekávali od druhých plnohodnotné, psychologicky fundované zacházení. Proto robotická asistence u mnoha činností, spjatých s péči o ně, nemůže být chápána jako neetický podvod. Naopak může pomoct zlepšit systém, který je chronicky podfinancovaný, obecně nedoceněný a v případě nejtěžších pacientů, o kterých je zde řeč, i psychologicky a fyzicky nesmírně náročný pro všechny jejich lidské ošetřovatele. 

Literatura

Caic, M., Odekerken-Schroder, G., a Mahr, D. Service robots: value co-creation and deconstruction in elderly care networks. Journal of Service Management, 2018, roč. 29, č. 2, s. 178–205. 

Gray, K., Wegner, D. M. Feeling robots and human zombies: Mind perception and the uncanny valley. Cognition, 2012, roč. 125, č. 1, s. 125–130.

Santoni de Sio, F., van Wynsberghe, A. When should we use care robots? The Nature-of-Activities Approach. Science and Engineering Ethics, 2016, roč. 22, č. 6, s. 1745–1760.

Sharkey, A. Robots and human dignity: a consideration of the effects of robot care on the dignity of older people. Ethics and Information Technology, 2014, roč. 16, s. 63–75.

Sharkey, A., Sharkey, N. Children, the Elderly, and Interactive Robots. IEEE Robotics & Automation Magazine, 2011, roč. 18, č. 1, s. 32–38.

Sparrow, R., Sparrow, L. In the hands of machines? The future of aged care. Minds and Machines, 2006, roč. 16, s. 141–161.

Tronto, J. Moral boundaries: A political argument for an ethics of care. New York: Routledge, 1993. 

Report je ke stažení zde.